Jak jsem složil OVVR

Aneb jak jsem bojoval se střelbou a vodou

Ve čtvrtek, během týdenního výcvikového tábora ve Varvažově, mi panička oznámila, že když mi to všechno tak pěkně jde, a co nejde, že se v pátek dopiluje, že mě přihlásila na nějaké ověření vloh, které bude v sobotu. Sice jsem nic nenamítal, ale v pátek jsem se jí snažil přesvědčit, jestli to nebylo trochu předčasné. Totiž během celého tábora se mi nechtělo do vody pro aport a museli mě hodně přemlouvat, abych do té hluboké vody vlezl. A v pátek, kdy to panička chtěla ještě trošinku potrénovat, jsem jí tam nevlezl vůbec. Musím ji přeci trochu napnout, ne? A abych jí napínal ještě víc, tak jsem během střelby dělal, jako že se bojím. (Ale musím přiznat, ze při první střelbě v úterý jsem se trochu bál, to jsem se běžel schovat do chatky pod postel.)

V sobotu ráno jsme se opět sešli na louce v táboře. Tentokrát tam byla i nějaká nová paní, prý vrchní rozhodčí, a nový pán, prý veterinář. Po veterinární prohlídce jsme se seřadili pěkně do řady. Ke každému z nás přišel pán s miskou, tak jsem se těšil, ale panička z ní vytáhla jenom zelenou kartičku, los číslo 11 (potvrdilo se, že jsme prostě dvě jedničky:-). Pak další paní si vzala nějaký papír od paničky a podívala se, co mám namalovaného v uchu a jestli to souhlasí s tím, co bylo na tom papíře. Po krátkém proslovu vrchní rozhodčí to začlo.

Jak jsme stáli v té řadě, tak jsme postupně začli z jednoho konce přecházet kolem ostatních psů na konec druhý. Já jsem se chtěl ještě pozdravit s ostatními kamarády, protože jsem to ráno nestihl, ale panička na mě syčela, že mám jít u nohy. První disciplínu, test povahy jsme všichni zvládli na jedničku, tedy vlastně na čtyřku.

Pak nás rozdělili do dvojic podle čísel losů. Ve střelbě jsme byli až šestí, takže panička měla co dělat, aby mě rozptýlila a uklidnila. Ale ve čtvrtek, u druhé tréninkové střelby, jsem zjistil, že to vlastně nic není, jen ta ozvěna od kopce za říčkou mě nějak znervózňovala. Přišli jsme na řadu. Panička mi dala volno, tak jsem se pomalu rozeběhl směrem k chatce. Ale díval jsem se, co dělá druhý pes. Ten začal kolem mě běhat a šmejdit, což mě zaujalo. Pak najednou vyšla rána, trhnul jsem sebou a zcepeněl a čekal co bude dál. Za chvilku mě panička volala, tak jsem se k ní nejistě vydal. Vůdci si nás uvázali, ale vrchní rozhodčí říkala, že nás mají ještě jednou pustit (asi se chtěla přesvědčit, že si nezaběhnu odpočinout do chatky). Paničku jsem už vynapínal dost, tak jsem hned na zavolání přiběhl. Takže střelbu mám za 4.

Před dalšími disciplínami jsme se rozdělili na dvě skupiny a odešli jsme do lesa. Panička říkala, že budu hledat, to já rád, tak jsem se těšil. Ani jsem nemusel moc dlouho čekat, protože jsem v naší skupině byl druhý v pořadí. Přišli jsme za rozhodčí, panička ji pozdravila, řekla číslo losu, pak jsem slyšel svoje jméno, poznal jsem i jméno paničky a pak něco o ověření nosu. Popošli jsme pár kroků a konečně jsem uslyšel povel Hledej! Nejdřív jsem spárky přeběhl, protože vál vítr od nich dál do lesa. Tak jsem to tam důkladně prošmejdil, než mi panička připomněla, že mám něco hledat. Tak jsem se otočil a vyrazil za kořistí. Našel jsem ji, chňapnul a než stačila panička cokoli říct, už jsem stál před ní a předával jí úlovek. To bylo radosti, dvakrát za čtyři.

Protože se mi hledání tak povedlo, tak jsem byl zvědavý na další disciplíny. Ale to jsem slyšel jenom "K noze!", a to mě moc nebavilo, tak jsem musel prozkoumat aspoň kraj cesty. Takže s vodítkem za 4 a bez vodítka za 3.

Protože jsem na nose spárky také přinesl, tak jsem nemusel na další disciplínu, aport (a vlastně nikdo z naší skupiny). Tak jsme šli hned k vodě. Nevím proč, ale panička pořád "Tak co, vlezeš do tý vody? A že tam vlezeš, když už jsi neutek do chajdy? A nebuď srab!" Přišli jsme na řadu, panička vybrala krásný oranžový dummík. Rozhodčí ho hodila do vody a po chvilce na mě panička "Aport!". Tak jsem se rozvážně vydal k vodě a rozvážně do ní po prsa vlezl. Panička na mě pořád volala jaký jsem šikula a šup a dopředu a honem. Tak jsem přední tlapkou prozkoumal terén a udělal krok do neznáma. Pak už to byla brnkačka, chytil jsem dummíka, otočil se a plaval zpátky. Když jsem dosáhl na dno, slyšel jsem "Přines!". Tak jsem přinesl až před paničku, která mi vzala dummíka dřív, než jsem se stihl oklepat. Po tomto jsem dostal za ochotu k práci ve vodě za 3, a za aport z vody za 4. A bylo! Toto byla asi nejhorší disciplína, zde se nejvíce strhávaly body, zejména když pejsek nepředal aport přímo vůdci nebo ho pustil ještě ve vodě.

Pak už nám jenom rozhodčí skupiny přečetla body z jednotlivých disciplín a do vyhlášení výsledků jsme měli volno.

Takže tady to všechno shrnu:

Těchto OVVR se účastnilo 17 psů, a všichni prospěli. Můžete se podívat na celkové výsledky a fotografie. Nejvíce jsem držel palce nejlepší kámošce z tábora Amy, která si den předtím poranila nohu a přesto statečně zabojovala a zkoušky udělala.